Vysněnokrajina - pokus o kempování poprvé

Když už se situace zdála beznadějná, podařilo se nám dovolat místnímu farmáři, který měl údajně nabízet místa ke stanování. Naštěstí nebo spíš na neštěstí měl stále nějakej ten plácek volnej a my mohli přijet. Nezapoměl podotknout, že si bere extra příplatek za psa, za což se po anglicku dopředu omluvil.
"Promiň chlape, opravdu se omlouvám za takové nepříjemnosti, ale za psa si budeš muset připlatit." Nezapomněl dodat, že Monty musí být celou dobu na vodítku, kvůli volně pobíhajícím slepicím. Už jsem si představovala, jak kempujeme na prašném dvorku, slepičince kolem nás a uvázaný Monty se může zbláznit z volně pobíhající svačinky všude kolem něj. Romantika ála Troškovy Hoštice a slunce, seno, Anglie. Jo, přesně takhle jsem to chtěla. Než jet k farmáři, navrhla jsem přespání někde v lese, ale ty dva ignoranti mě přehlasovali, takže z mé strany nastal opět bobřík mlčení.

Asi po patnácti minutách jsme se dojeli k nově zrekonstruovanému stavení, u kterého ho nás přivítal pupkatý farmář v zářivě růžovém svetru značky Ralph Lauren. Řekl nám, co všechno nesmíme, ukázal na louku za domem a zkásnul nás o 32 liber. Není nad anglickou pohostinnost. Noc na louce za dvanáct kil, to prostě chceš. Myslím, že asi nepochopil, že chceme jen místo na stan dva na dva metry, a ne pronájem celé hektarové louky. Jooo, pán byl farmář a pán farmář byl zřejmě bussinesman. Teď už chápu, kde vzal peníze na přestavbu stodoly na luxusní loft s křišťálovým lustrem.

Rozhodli jsme raději prozkoumat okolí a stavbu stanu nechat na později. Dojeli jsme do vesničky West Lulworth. Zaparkovali jsme pod útesy a mezitím, co jsem zapínala psa na vodítko, M. se vydal zaplatit parkování. Naházel pět liber do automatu, který mu vyplivl lístek a on si ho vítězoslavně nesl k autu. Vítězoslavně, protože normálně si s automatama moc netyká.
"Na jak dlouho jsi to zaplatil?" zeptala jsem se a on začal zkoumat lístek. Chápejte, že mou lehce vznětlivou povahu po zážitcích toho dne vytočila každá maličkost. Takže zjištění, že parkoviště bylo od sedmi večer zadarmo a my vyhodili dvě kila za lístek, mě takříkajíc, abych použila ten správný výraz, lehce nasralo, tudíž jsem měla další důvod si prodloužit bobříka mlčení. A i kdyby ne, následující pohled by mně stejně vzal slova od úst. Prašnou cestou jsme vylezli nakopec, kde se nám naskytl nádherný výhled na divoké rozeklané skály vyčnívající z temně modrých vod oceánu ozářených právě zapadajícím sluncem. Když jsme se dosytosti nabažili pohledem z výšky, volně přeloženo nafilmovali a vyfotili vše co se dalo, vydali jsme se vyšlapanou cestičkou ve vysoké trávě dolů pod útesy na oblázkový břeh. Monty, konečně bez vodítka, si užíval cachtání v moři, plaval tak daleko, až jsme se báli, že tam pro něj někdo bude muset skočit. Zdrželi jsme se téměř dvě hodiny a až když se začlo ochlazovat, vraceli jsme zpátky, rozbít tábor.

"A jak dlouho trvá postavit takovej stan?", zjišťoval M., který viděl stan tak maximálně ve filmu.
"Slabou půlhodinku!" odpověděla jsem a machrovsky nahodila ramena, jako že no problemo.
"A na co jsou tyhle provázky?"
" Ty se vypínaj okolo stanu, ale to nemusíme, stejně tak o ně člověk jen zakopává.", odbyla jsem ségru. Mít vypnuté "ty provázky" by se nám celkem hodilo. Minimálně by z dvojitých stěn stanu na nás neodkapávala voda a měli bychom trochu větší jistotu, že nám vichřice s bouřkou, která se přihnala nad ránem, neodnese střechu nad hlavou. Ze slabé půlhodinky vyhrazené na stavění stanu se staly dvě hodiny. Tma jako v pytli, hlady jsme šilhali.
Jako správní Londýňani jsme krom iphonů, který už byly po celodenním focení téměř vybitý, neměli žádnou baterku ani lampičku. A tak při záři světel z našeho auta jsme se pustili do rozdělávání ohně a začali připravovat večeři. Monty volně pobíhal kolem nás a já tajně doufala, že aspoň přinese nějakou tu farmářovu slípku. Za tu přátelskou cenu bychom si zasloužili jednu či dvě hodit na gril. Bohužel. Monty zrovna myslel na své slušné vychování a večeři nepřinesl, tak jsme si snědli pravé české buřty s pravou českou horčicí zapili pravou českou Plzní a šli spát. Zabaleni jen do spacáků na holé zemi, protože na karimatkách a nafukovacích matracích spí jen béčka.

Začátky jsou vždycky těžké..

 

Durdle door

 Bridget Johnesová hadr, to jsem já! Ta scéna, jak sedí v kabrioletu s šátkem kolem hlavy a prožívá ten bohémský pocit a nakonec skončí bez šátku a s hlavou jako pudl - můj život dnes a denně. Do fotek z Durdle dooru a celeho jurského pobřeží jsem se zamilovala ve chvíli, kdy jsem je objevila na jakémsi blogu. Představovala jsem si jak se při západu slunce procházím po Durdle Doorské pláži, samozřejmě o deset kilo lehčí bez celulitidy vyčnívající z mých stehen, a jemný teplý větřík mi čechrá sukni! Bulshit! Nejenže chcalo, byla zima a mlha taková, že když pes odběhl na půlmetru už nebyl vidět! Po dvou dnech bez sprchy, ubrečená, s roztékajícím se make-upem a krepatými vlhkými vlasy jsem si rozhodně nepřišla neodolatelně, ale začněme od začátku...

    Nápad procestovat Anglii pod stanem přišel jak jinak než z mojí hlavy a hlavně díky Montymu se tohle řešení zdálo jako to nejlepší. Anglie není zrovna "dog friendly" země, takže hledat hotely a ubytování, kam je možné vzít sebou čtyřnohou chlupatou obludu, není zrovna jednoduché.

    Nekempuji. Nestanuji. Dovolené bez záchodu a koupelny ve společnosti škvorů a komárů, kteří se se mi snaží odsát trochu krve, byla má noční můra. Naopak vyvalit se na lehátko na pláži u hotelu se službami all inclusive a studeným koktejlem v ruce, to ke mně sedí. Nechápu proč zrovna letos jsem změnila názor. Zřejmě stárnu nebo zhýčkána velkoměstem jsem zatoužila po troše nepohodlí? Sama nevím.
Do té doby pro mě asi největší "kempovací" zážitek bylo stanování na zahradě u prarodičů na chatě. Děda postavil stan, babička přinesla matraci z postele, pořádnou pruhovanou duchnu a polštář plněný husím peřím. Ségra měla stejně zkušeností jako já a o M. ani nemluvím. Černoši přece nekempují, tudíž kempovací začátečníci - amatéři.


Představa byla jasná. Koupíme stan, spacáky, natankujeme, stanovíme cíl a můžeme vyrazit na cestu. Ve stanu budeme jen přes noc a prosluněné dny (krásná naivní představa) budeme trávit venku. Jednoduché.
Po té co jsem přibalila i piknikový koš a růžovo-zelenou pruhovanou piknikovou deku, přišlo mně, že máme vrchol kempingářského luxusu a nic nás nemůže překvapit. Jak už jsem zmínila, cíl byl jasný již dlouho dopředu - Durdle door. Místo v hrabství Dorset, které když jsem prvně spatřila na fotce, odmítala jsem uvěřit, že se může nacházet v Anglii. Durdle door je nádherný vápencový oblouk vystupující z moře. Jako součást Jurského pobřeží je zařazen do světového dědictví UNESCO. Přímo na útesech nad durdle doorskou pláží se rozkládá kemp - Durdle Door Holiday park, který se měl stát naším "tenkrát poprvé aneb první noc opravdu kempujeme".

ještě s úsměvem na odpočívadle

Z Londýna jsme vyjeli kvůli neodkladným povinnostem až okolo jedné hodiny. Jeli jsme natěšení jak malí děcka, nenaštval nás ani víc jak hodinový průjezd Londýnem. Na odpočívadle za městem jsme se posilnili studeným lískooříškovým lattéčkem a mohli jsme pokračovat. Teploměr v autě ukazoval přes 26 stupňů a já už se nemohla dočkat až budu na pláži. Cesta začala být dlouhá a únavná, trčeli jsme v zácpě a proplétali se malinkatýma vesničkama, úzkýma silničkama, navigace ztrácela signál a stávala se zcela nepoužitelnou. Nálada opadala a navíc podle předpovědi se jednalo o poslední slunečný den a pak už počasí hlásilo jen mraky, mlhu a déšť.


Do kempu jsme dorazili až okolo půl šesté večer. Zaparkovali jsme auto poblíž recepce a šli se zeptat, kam můžeme upíchnout náš stan.
"Plno. Víkendy jsou vždycky plné!" sdělila nám obtloustlá Britka za recepčním pultem a předala nám seznam kempů nacházejících se poblíž toho durdledoorského. Zabookovat si místo v kempu mě opravdu nenapadlo, i když jsme na stránky koukala, nedošlo mě, že zhýčkaní Angličané budou toužit po ožírání hmyzem a spaní na zemi. Omyl. Viděla jsem rudě. Než jsem začala brečet stihla jsem obvinit ségru a M., že je to jejich vina, protože veškeré plánování nechávají jako vždy na mě. To jsem ještě netušila, že může být hůř. V autě nedýchatelně, překvapivě ticho, nálada pod bodem mrazu. Ani Monty, který už byl otrávený několikahodinovou cestou si nedovolil zakňourat. M. začal obvolávat kempy. Plno, plno, záznamník, plno, záznamník. Kdyby byl Londýn blíž a já nemusela řídit 200 kilometrů zpět, otočila bych se a už bych si to řítila zpátky.

Kam se NEvydávat? - Wallsea Island a Thorney Bay

     Slunce pálí, léto v plném proudu, Londýn hlásí sedmaadvacet, ségra Karolína úspěšně dorazila a tak první den našeho putování mohl začít. Chtěli jsme spojit blízkou pláž a zase něco vidět a tak jsme se rozhodli udělat procházku na Wallsea Island a pak na zbytek dne se ukotvit na pláži Thorney Bay.

Wallsea Island je přírodní rezervace nacházející se při soutoku dvou řek Crouch and Roach, které se následně vlévají do moře. Údajně se jedná o jedno z nejklidnějších míst v Essexu, kde lze pozorovat volně žijící živočichy a chráněné rostliny. Jedním z největších lákadel jsou tuleni, za kterými jsme se vydali i my. Průvodce sliboval 13 kilometrovou procházku po hrázi, těšili jsme se, že se projdeme a náš labrador Monty se trošku unaví.

přírodní rezervace Wallsea Island - bláto a tráva, tráva a bláto

   Paradox byl, že jsme nechtěli strávit v autě příliš mnoho času, proto jsme taky jako cíl vybrali prakticky předměstí Londýna. Výsledek byl, že jsme se motali, nikdo netušil kam jedeme, navigace nefungovala, milionkrát jsme se ptali na cestu, vraceli se, otáčeli a do cíle dorazili po více než třech hodinách.  

A k čemu to všechno bloudění? Tráva, tráva, tráva, bláto, tráva, tráva, bláto a pes směl být jedině na vodítku, jak hlásala cedule. Perfect, šla bych si střelit rovnou, mohli jsme být celý den na pláži. V naději spatření tuleňů (které lze spatřit jen v zimě, což jsme netušili) jsme se přece jen vydali projít. Vysoká tráva Meba trošku děsila a když jsme se ségrou začali syčet a zpívat “ ssss snake, snake - snake, snake” náš Afričan trošku panikařil. To jsme ovšem netušili, že na hrázi, po které jsme šli, se hadi opravdu vyhřívají. Pár minut po našem vtípku Meba odhazuje Montyho vodítko, předvede nám Usaina Bolta a dosprintovává až k autu. Málem chudáček šlápl na užovku, procházet se už nechtěl! Nasedli jsme do auta, rozhodnuti vydat se za druhou katastrofou, tentokrát dog friendly pláž na Canvay Island - Thorney bay.

V březnu tohoto roku jsme sice už Southend navštívili, ale od 1. května do konce září psi na hlavní pláž nesmí a tak nám nezbylo nic jiného, než se vydat na pláž určenou pro psy. Ze Southend pláže jsme byli nadšený a určitě o ní něco napíšu, naivně jsem očekávala něco podobného. Omyl, velký!

Hladový a nevyčůraný (opravdu už to bylo akutní :D) jsme zaparkovali u “pláže”. Vrcholil právě odliv, moře někde v dálce a do blankytné modři mělo opravdu daleko. Spíš bláto naředěné vodou. Zachůdky nikde, "občerstvovací stanice" také v nedohlednu, pes už těžce natěšený až si zaplave a proběhne. Pouštíme ho z vodítka, aby vzápětí skočil do toho blátíčka a následně nás s ním všechny osprchoval. Bláto nám ten den bylo asi souzené. 
Okolo pláže vedl betonový chodník a beton pokrytý mořskými řasami pokračoval až k samotnému kusu písku, což tedy měla být pravděpodobně pláž. Nedokážu si představit, že by se někdo v takovémhle moři koupal, ale i tací se našli, spousta lidí se opalovala na ručnících, ale myslím, že i nejšpinavější český rybník měl větší atmošku než tahle velká louže.
Vydali jsme se po chodníku nad pláží hledat záchody a něco, cokoliv, co by se dalo sníst. V dálce jsme zahlédli červeno bílou budovu s nápisem grill, možná Jimmyho gril či koho čeho, každopádně v nadějí zachůdků a jídla jsme se rozhodli vzít ho útokem. Budova se ukázala jako Fata Morgana, zavřeno.  Nakonec, když situace vypadala ohledně čůrání dramaticky, jsme našli  záchody (chodili jsme kolem nich asi půl hodiny, ale Karča zdárně tvrdila, že je to jen stanice elektriky :D). Vzápětí i malý SPAR (jako INTERSPAR ale bez toho inter). Koupili jsme pití a sendviče a ač jsme vybrali tři různé druhy, všechny chutnaly úplně stejně. A to asi jako týden starý polystyren namazaný prošlou majolkou. Výhled na moře na pláži plné bláta, řas a rozbitých láhví od piva na chuti taky zrovna nepřidal. Vydrželi jsme to ještě další půlhodinku, jen kvůli Montymu, který si po prosezeném dni v autě užíval odpoledne. Bláto nebláto.

černé řasy na pláži 

kus betonu s řasami a louží tvářící se jako moře

I když s přílevem se moře trošku pročistilo, na videu můžete vidět, jak blátivá byla voda. 

London tour

Díky Mebovým navigačním schopnostem se zpáteční cesta stala největší atrakcí dne. Ve snaze vyhnout se podvečerní zácpě jsme se dostali do samotného centra Londýna a najednou se před námi vynořil Tower a následoval samozřejmě Tower Bridge, který jsem si mohla poprvé užít jako řidič. Turistický okruh pokračoval a my, z okýnka naší "vyhlídkové" toyoty, viděli London Eye, Big Ben, Westminsterský palác, Buckinghamský palác, Hyde park, Oxford street a pak okolo Notting Hillu konečně domů.

Montýsek s výhledem na London Eye

Křížem krážem anglickým plážem II. - Eastbourne a Seven Sisters

Pokračování seriálu Křížem krážem anglickým plážem. Nostalgicky se ohlédnu o rok zpět. Přesně před rokem jsme se totiž vydali na naší pidi mini dovolenou - v překladu "na tři dny si odskočíme z Londýna" a my si odskočili právě do přímořského městečka Eastbourne, které leží ve Východním Sussexu. Byla to naše první společná cesta mimo Londýn, takže romantika jak stehno :D

     Strašně mě lákalo vidět Seven Sisters, což jsou slavné křídové útesy, které se těší velké oblibě filmařů a také turistů. Většina z nich ovšem vyráží pouze z Londýna na jednodenní výlet, ale já raději na dýl. I když pro M. typickýho Londýňana, který město neopustil posledních pár let a strom viděl naposledy, když jel taxíkem do klubu kolem Hydeparku,
představa  šplhání po skalách lehce děsila, ale přeci jen neodolal mým přesvědčovacím schopnostem - jemnému nátlaku - a s výletem nakonec souhlasil :D
   

Zabookovala jsem jízdenky na vlak přes Southern railway a ač jsou tady vlaky neuvěřitelně drahé nakonec nás zpáteční jízdenka pro oba dva vyšla na £36. Teda, cesta nás mohla vyjít na pouhých £36, pokud bych neměla IQ brzdiče houpaček a zkontrolovala správně čas odjezdu. Bohužel přepážka nás už nepustila a nádražní zřízenec stojící opodál nám vysvětlil, že vlak už dávno odjel. 
Hádala jsem se, kroutila hlavu, schvalovala vinu na automat na výdej lístků, snaha byla a M. to zdárně zbaštil. Při ceně nových lístků mě pomalu sbírali ze země. Dvě jednosměrné jízdenky 70 liber. Zapřísahala jsem se, že si budu stěžovat. M. dodnes věří, že vše spletl zrádný automat a ne můj slepičí mozeček. :D
    Cesta trvala asi hodinku a půl. Z nádraží jsme se vydali centrem Eastbournu přímo do hotelu. Čtyřhvězdičkové hotelové apartmá s výhledem na moře s britskou snídaní na dvě noci vyšel na £120.

Zbytek dne ve znamení relaxu. Pláž, pivka, selfíčka, relax, hospůdka, kulečník a příprava na výšlap.

Po typical english breakfast s plnými břuchy tak, že jsme nemohli chodit jsme se vydali na Seven Sister. Šli jsme přímo od pláže až na slavné útesy a ač dole bylo nedýchatelně, na útesech nám v džínách a tričku bylo fajn. 
Je jen na vás jakou cestu zvolíte, my šli chvíli po útesech a chvíli okolo moře po sklanatém pobřeží. Kolikrát nás napadlo jak fajn by bylo mít psa, takže jsem si jistá, že se sem s trhačem jednou vrátíme. Ušli jsme 12 kilometrů, než jsme se dostali k informačnímu centru, kde je velké parkoviště, krámek se suvenýry a největší koncentrace turistů. My se moc nezdržovali, nechali si poradit od místního domorodce, kam zajít na oběd a vydali se zase na cestu do vesničky East Dean and Friston. Tentokrát po silnici, větřík nikde, vedro jak v sauně, přála jsem si být už na pláži.

Konečně se nám podařilo najít hospůdku, kam jsme byli vyslání. The Tiger Inn rozhodně nezklamal a je to přesně to, co v těchto místech hledáte a očekáváte. Rodinný příjemný podnik, čerstvé místní suroviny, ryby, hovězí a jehněčí z okolních farem, pivko, cider. Příjemně osvěžení, napojení a najedení jsme už jen vyhledali autobus zpět do Eastbourne a po náročném dni nás čekal pouze výval na pláži. Moře lehce zakalené a rozbouřené, trošku vlnky, možná trošku víc, větříček (rozuměj vítr). Teplo vypadá jinak, M. mírná panika z utopení, ale pro doplnění rodiného alba jsme do vody přece jen vlezli (když už jsme u moře, že jo?) a pak až do večerní sprchy drkotali zubama.

Večeře v příjemné restauraci nám nejsou souzené, protože když nad tím tak přemýšlím, měli jsme problém sehnat místo, kde by se dalo navačeřet i v Eastbourne. Ač byl všední den a na večeři jsme se vydali již kolem sedmé bylo takřka nemožné najít pěkné místo. Pokud jsme nechtěli jíst burgera a podobné fast foodové občerstvení. Jsme zastánci spíše lokálních podniků s čerstvými místními produkty než franchisovým sítím restaurací, ale naše představy se nenaplnili, takže nezbylo nic jiného než navštívit Zizzi Ristorante. Po večeři jsme se procházeli kolem pláže a navštívili místní Pier, který pár měsíců na to vyhořel.

Eastbourne není místem pro divoký noční život či k navazování nových známostí. Víc než na klub tady narazíte na diskotéku pro důchodce (a to si nedělám legraci). Za celé tři dny pobytu jsme potkali opravdu jen hrstku mladších lidí pod 45. Tak jsme se s M. dohodli, že do Eastbournu zavítáme až budeme slavit tak padesáté výročí svatby, naše těla už v pokročilém stavu rozkladu a pravděpodobně zapadnem dokonale do místního coloritu. :D (i když on asi mezi britské důchodce stejně nezapadne)

Shrnuto a podtrženo Seven Sisters na výlet jednoznačně ano, úžasná příroda, relax, krásné fotky, příjemná procházka. Eastbourne asi zas tak nenadchne, pokud si vystačíte ve dvou a netoužíte po luxusních restauracích a přepychových barech, ale po odpočinutí od lidí a shonu doporučuji, pro ty ostatní nápad kam jet zase v dalším článku.

oficiální stránky: Seven Sisters
                            Southern railway

Křížem krážem anglickým plážem I. - West Wittering beach, West Sussex

Fuj! Dusno v Londýně, že by ani Pakistánce nevyhnal :D (a že jich tu je). Vtípek, otrlý zůstávají, ostatní radši odchod :D

Tak kam vyrazit v tomhle vedru? To bych nebyla já plážomil, abychom se v tomhle počasí nevydali na pláž. A jelikož nám naše nové autíčko poskytuje luxus jet kamkoliv, vydali jsme se pryč od mořechtivých turistů, kteří míří do Brightonu a jeli jsme na West Witerring beach. Průzračně čistá voda, bílá pláž lemována travnatými písečnými dunami, to je West Wittering beach. Prozatím se jedná o naší nejoblíbenější pláž, uvidíme zda Durdle door vyplní má očekávání a stane se číslem jedna :)

Cesta z Londýna trvá dvě hodinky a téměř celá vede po dálnici, až poslední úsek se proplétáte mezi anglickými vesničkami.

West Wittering beach v celé její kráse

West Wittering beach se pyšní nálepkou Blue Flag, což znamená, že splňuje vysoké standarty na kvalitu, čistotu a bezpečnost. Pláž je rozdělena do několika zón - pro windsurfaře a kitesurfaře, kde není možné plavat, dále pak hlavní pláž, kde je vždycky nejvíc nabito a pak zóna, která je vyloženě stvořena pro nás a to pejskařská. Psů je tu fůra a bez omezení pohybu běhají a plavou v moři. Není nic úžasnějšího než vidět tu radost, jak si užívají pohyb a volnost. 

U parkoviště se nachází také menší občerstvení, tudíž pokud jste vyrazili nepřipraveni, není problém koupit kafe, burgera a dokonce i větrolam.

plánek pláže

Ve středu byl nejteplejší den tohoto roku a už po sjetí z dálnice bylo jasné, že stejný nápad jako já mělo více lidí. Sen o poloprázdné pláži se rozplynul, což mi mírně pokazilo náladu. Nesnáším mraky lidí a právě před nimi se vždy z Londýna snažím utéct. Parkoviště (v letní sezóně za £6,50 na den) bylo lehce natřísknuté a stejně tak hlavní pláž.









Naštěstí je pláž opravdu ohromná, tudíž nemusíte mít strach z hlavy na hlavě, jak na Makarský. Mnoho lidí na pláži používá menší přenosné grily a užívají si BBQ, což jsem tentokrát lehce prokaučovala. Vůně se linula, sliny se sbíhaly, takže by nějaké to masíčko přišlo k chuti. Vzít gril mi nenapadlo, ale zase jsem si splnila další ze svých, téměř dětských snů, a to koupení piknikového koše. Ač jsem si jich vyhlídla pár na ebay, s mou povahou "včera bylo pozdě" jsem nebyla ochotná čekat, až koš dorazí a nakonec jsme ho koupili v Homebase, takže piknik jsme si mohli užít již nyní.

 Největší "atrakcí" witterinské pláže jsou písečné ostrůvky, které se vynořují při odlivu a pár jedinců napadne k nim přeplavat. Mě samozřejmě taky, sice jsem si nebyla jistá koho budu zachraňovat prvního, jestli M. nebo Montyho, ale rozhodli jsme se to zkusit. Lehce poškrábaní od našeho přítulného trhače, ale zvládli jsme to:)

Celý den se nesl ve znamení relaxu, jídla, plavání, pivek na pláži a nepřetržitému házení míčků Montymu. Myslím, že ten pes se snad nedá unavit.

Jelikož mělo být nádherné počasí, rozhodli jsme se zůstat přes noc. Zabookovala jsem pokoj přes airbnb, samozřejmě výběr lehce omezený, kvůli Montymu, ale našli jsme pokoj 12 minut od West Wittering beach. Šlo nám vyloženě jen o přespání, takže jsme nehledali žádný luxus. Sehnali jsme pokoj v Medmerry Park Holiday Village, což je prázdninový dog friendly resort skládající se z  jednotlivých bungalovů. V komplexu se nachází hospůdka, vyhřívaný venkovní bazén, jazzuci a soukromá pláž. Bohužel jsme nic z toho nevyužili. Na stránkách resortu jsem později našla, že celý bungalov - dvě ložnice, kuchyň a koupelna, se dá pronajmout za £70 na noc. My měli pronajatou pouze jednu ložnici se snídaní od staré britské lady v důchodu Sandy. Milá trošku pomatená babča, která pomáhá charitativní organizaci v Ghaně. Víc než vydělat si asi potřebuje občas pokecat, protože  pokoj nabízí za £30 na noc a zvědavá byla jak naše česká sousedka. 

Z pláže jsme jeli až okolo osmé večer, tudíž otázka večeře přišla na řadu o pár hodin později. Trapní Londýňani, zvyklí na komfort velkoměsta ovšem netušili, jak velký problém bude najít otevřenou hospodu. Country club v resortu měl kuchyň již zavřenou a stejně tak italská restaurace v nejbližší vesnici, ani vyhlášená Lamb restaurant ani pizzerie, žádný McDonald či Burger king. Nakonec jsme dojeli až do Chichesteru, kde jsme zašli do Muchos Nachos, mexické restaurace. Montýsek byl unavený, takže spal celou dobu naší večeře.
    To by nebyla Anglie, aby nás nepřekvapila svým počasím a tak i když počasí hlásilo, že bude slunečno, pršelo již od rána. Meba si sebou nevzal žádné teplejší oblečení, takže lehce zklamáni jsme změnili program, posilnili se Costa kafem a za nepřetržitého lijáku vyrazili směr Londýn.

oficiální stránky: West Wittering beach
                            Medmerry Park Holiday Village